Nadoblačné blesky trvají někdy jen jednu tisícinu sekundy.

Je to takový mžik, že je sami nikdy neuvidíte. Až na zcela výjimečné situace nemáte šanci.

Já díky speciální technologii ano.

Jako jeden z prvních lidí v České republice jsem je začal systematicky pozorovat a dodnes je lovím. Jde o zvláštní atmosférický jev, který vzniká ve výšce zhruba šedesát až sto kilometrů nad zemí. Kdysi jsem se dočetl, že je pozoruje nějaký chlápek v Maďarsku a řekl si, že to zkusím taky.

A tak jsem na balkón postavil kameru a čekal.

Trvalo dlouho, než jsem doladil technické věci a podařilo se první pozorování, ale od té doby jich mám zachycených tisíce. Už vím jak na to. Stačí dobře nastavená kamera a jasná obloha. Tyhle bouře se odehrávají stovky kilometrů daleko, klidně třeba nad Chorvatskem nebo Itálií, a já je umím pozorovat z Beskyd. Nikdy mě to nepřestane fascinovat. Data o nich následně posílám vědcům, kteří s nimi pracují.

Jsem obyčejný zámečník z jedné průmyslové firmy v Třinci, ve které pracuju téměř třicet let. Tenhle můj netradiční koníček mi ale přinesl také spolupráci s Ústavem fyziky atmosféry (Akademie věd) nebo univerzitou v polském Krakově.

A jsem taky vášnivý fanoušek Ocelářů!

Bylo mi šestnáct, když jsem šel poprvé na hokej. Psal se rok 1991 a Třinec hrál ještě první národní ligu. Starý zimák z plechu, zima a taky pořádný randál. Pamatuju si jako dnes, že mě ta atmosféra hned praštila přes uši. Lidi na tribunách řvali, hráči na ledě se nelítostně sráželi a puk mezi nimi létal rychleji než stíhaly sledovat mé oči.

Řekl jsem si tehdy jednoduchou věc: Tahle hra je lepší než fotbal. Od té doby jsem na Oceláře chodit nepřestal.

Na přelomu století už mě v Třinci znal každý, kdo vyrážel na venkovní zápasy. Jako člen fanklubu jsem Marku Brodovi pomáhal organizovat výjezdy ven. Stával jsem každý zápas na stejném místě uprostřed kotle, dvě řady nad bubny. Kdo chtěl jet s námi, musel si mě mezi lidmi najít.

Dnes se vše řeší přes internet, který jsme tenkrát v mobilech neměli. V kapse jsem nosil papírek a tužku, zapisoval si jména a odškrtával ty, kteří už zaplatili. Peníze jsem vybíral v hotovosti, obvykle stačily dvě stovky.

Však jsme taky jezdívali nejčastěji do Zlína, kde jsme přitom bohužel většinou prohrávali. Nikdo z nás tenkrát ale Oceláře stejně nevnímal jako velký klub. Byli jsme takový poctivý průměr a nikomu to nevadilo. Autobus býval plný.

Skoro vždycky.

A to je na fanouškovství to nejkrásnější: Že neřešíš, jak zápas dopadne. Že prostě jedeš, protože ti něco říká, že to bude stát za to.

Pamatuju si, že jsme jednou jeli, i když nám autobus hořel. Byla to cesta zpátky ze zápasu, když z motoru pod zadními sedačkami začal stoupat kouř. Všude v kabině byl dým, s tričkem přes ústa a nos jsme i to vydrželi.

Taková byla doba, rád na ní vzpomínám.

Že ale jednou díky Ocelářům procestuju půl světa a podívám se s nimi i do střediska NASA v Americe, to mě tehdy ani ve snu nenapadlo.

Je to krásný paradox. Sám jsem kdysi vedl ostatní k tomu, aby za Oceláři vyráželi i mimo město. Organizoval jsem výjezdy, plnil autobusy a v kotli přesvědčoval lidi, ať jednou s námi. Po dvaceti letech se mi to vrátilo způsobem, jaký jsem si vůbec neuměl představit. Vždyť jsou to Oceláři, kteří mě zavedli na místa, kam bych se bez nich patrně nikdy nepodíval.

Jestli je náš klub v něčem fakt výjimečným, tak v zážitcích, které umí a chce svým fanouškům zprostředkovat. A v tom, jakou komunitu sami fanoušci díky tomu mezi sebou dokázali vybudovat. Když se Oceláři vyškrábali z průměru mezi českou špičku, začalo se jezdit na Ligu mistrů. Už ne starou čoudící karosou, ale moderním letadlem a společně s hráči. Jsou to tyhle cesty, které nejen na tribunách spojily lidi napříč profesemi a generacemi. Zámečníky, prodavače, inženýry i majitele velkých firem dala dohromady láska hokeji a vzniklo z toho něco v českých podmínkách naprosto unikátního.

Je nás dnes zhruba stovka. Stovka těch, kteří na zápasy ven létají pravidelně a vědí o sobě, znají se jménem. Viděli jsme Oceláře hrát ve Skandinávii i na exotických místech v Belfastu nebo Normandii. A právě na jednom z těchto výjezdů vznikl v hlavách organizátorů taky nápad, že nás vezme do Ameriky.

Nikdo nevěděl, jaký o to bude zájem. Prostě jsme to zkusili.

Letělo nás nakonec přes devadesát!

Devadesát fanoušků Ocelářů a kamarádů, kteří se rozhodli strávit týdenní dovolenou společně i mimo třinecký stadion.

Viděli jsme živě zápas NBA na Floridě, viděli jsme tam živě i zápas NHL, viděli jsme hrát Messiho za Miami. A užili si samozřejmě spoustu legrace.

Pro mě osobně měl ale tenhle výlet ještě jednu rovinu: Navštívili jsme Kennedyho vesmírné středisko a jeho muzeum.

Místo, odkud od konce šedesátých let startují takřka všechny americké lety do vesmíru. Místo, odkud startovala mise Apollo a místo, odkud brzy na měsíc vyrazí i rakety programu Artemis. Místo, které mě od dětství fascinovalo a které mě přivedlo i k mému netradičnímu koníčku: pozorování noční oblohy.

Byl to jeden z mých velkých cestovatelských snů, který mi Oceláři nevědomky dokázali splnit. A je vtipné, že s hokejem nemá nic společného.

Nejsilnějším momentem vždycky zůstane mistrovský titul z roku 2011.

Byl přece první.

Třinec byl plný vlajek, lidé do noci postávali venku okolo arény i ve městě, navzájem se objímali a popíjeli.

Byla to euforie, jakou mockrát za život nezažiješ.

Hokej taky umí i bolet. Mě nejvíc mrzí prohraný sedmý zápas finále s Litvínovem doma v Třinci. Ještě dnes mě bolí, jak jsme tenkrát mlčky a potichu kráčeli ze svých sektorů domů, zatímco hosté slavili.

Jenomže ve skutečnosti hokej stejně o gólech, titulech nebo sedmých zápasech vůbec není. Je o tom, s kým sedíš na tribuně. Koho potkáváš v autobuse nebo letadle cestou na zápasy, nebo pak večer u piva. O lidech, které bys nejspíš jinak v životě vůbec nepoznal, a kteří se ti časem dostanou pod kůži tak, že je začneš brát skoro jako vlastní rodinu. Oceláři mi za ta léta nedali jen vzpomínky na konkrétní zápasy. Dali mi přátele, společné cesty a splněné sny.

Hokej se hraje šedesát minut. To, co kolem něj vznikne, ale může vydržet klidně celý život.